Petr a Lucie

Nelekejte se, opravdu se nejedná o příběh setkání dvou mladých lidí uprostřed válečné Paříže, jehož autorem je Romain Rolland. My se ponoříme do světa nám známějšího, do světa kočičí fantazie. Představme si proto hlavní hrdiny našeho příběhu. Okouzlující mladá kočičí slečna Dželína, nebo roztomilé hravé kotě Jemine? Vážný, tak trochu zahálčivý Darmošlap, nebo humorem překypující Šimbal? Toť otázky. Ale já na ně mám naštěstí odpovědi. Ani Dželína ani Šimbal, ale krásná a něžná Lucka a milý a charismatický Petr.

Jak jste se dostali k tancování a kde jste se učili tancovat?

L : Tak já jsem začínala se společenským tancem a bylo to v Přelouči. Pak jsem začala studovat střední školu v Praze kam jsem každý den dojížděla a na tancování už nezbýval čas. Potom jsem se k tanci vrátila v Pardubicích, to mi bylo asi 22 let. Tam jsem chodila do taneční skupiny, která dělala hip-hop a podobné styly. A později jsem se dostala do Východočeského divadla v Pardubicích.

P : Já jsem začal tancovat asi ve 12-ti, když jsem v Havlíčkově Brodě chodil do lidušky a tamější profesorka mi řekla, že mám talent a ať to zkusím do Prahy na konzervatoř. Tam mě vzali a studoval jsem tam 8 let.

Chodili jste do tanečních?

L : Já jo.

P: Já ne, protože jsem měl tu taneční konzervatoř.

A líbilo se Ti tam, Lucko?

L : Já jsem nikdy nechodila oficiálně, jako že bych si to zaplatila, ale protože jsem asi od 14-ti dělala společenský tanec, tak jsem tam chodila v rámci toho klubu. Asi 4 roky po sobě, pořád dokolečka. Když chyběla nějaká holka, což se moc často nestávalo, tak jsem tam dělala figuranta. Ale bavilo mě to.

Petře, hraješ radši role ve kterých se jen tancuje, nebo i zpívá?

P : Já osobně teď radši zpívám, protože je to něco nového a posouvá mě to dál. Kočky jsou tak náročné, že i ten tanec mě obohacuje. Musel jsem se naučit stepovat a člověka to nutí dělat něco nového a tak mě to i více baví. Zatímco na ostatních muzikálech, tak tam člověk přijde a dělá, co umí. A většinou ho nevytěžují tak, aby ho to rozvíjelo. Ale zpívání mě chytlo a baví mě . Ne více než tanec, ale dost mě to naplňuje.

A proč jsi se dal na muzikálové herectví?

P : Když jsem dodělal konzervatoř, tak jsem na čas přestal tancovat a pak jsem se doslechl, že se koná konkurs na Krysaře a zrovna nebyla moc práce, tak jsem si řekl, že to zkusím. Tenkrát jsem tam dostal nabídku dělat Dobrozlo a už jsem zase byl v tom tancování. Člověk, ne že by si to vybral a řekl si, tak teď budu dělat muzikálové herectví, ale tak nějak to vyplynulo ze situace. Ne vždycky se člověk může rozhodnout, co bude dělat.

Před Kočkama jsi hrál už v mnoha muzikálech. Liší se Kočky od nich hodně moc?

P : No, nejvíc asi tou pílí a námahou. A jak jsem řekl, Kočky jsou tak náročné, že člověka rozvíjí ve všech stupních. Jak v  tancování, tak ve zpěvu i v herectví. My tanečníci většinou dostáváme jen nějaké sbory, takže člověk přijde a zatancuje svůj kus a pořád dokolečka. Tak já jsem třeba 8 let studoval tanec, takže tam přijdu a…., teď nevím, k čemu bych to přirovnal. Asi jako když člověk vystuduje vysokou ekonomku a pak počítá jen malou násobilku. Ne že by to bylo úplně to samé, ale je to takové, že většina muzikálů nevyužívá člověka plnohodnotně, na 100%. Kdežto Kočky, tam člověk nemůže dělat napůl, tam se musí makat od začátku až do konce. To je pro mě ten největší a nejzásadnější rozdíl, a to je to, proč mě Kočky tolik naplňují. I když mám zkušenosti s ostatními muzikály a tancuji už 18 let,stále na sobě mohu pracovat.

Kdybys nebyl tanečníkem, čím bys byl? Je něco, co tě bavilo už odmalička?

P : Mě bavilo asi nicnedělání. To je těžké. Zase by to vyplynulo ze situace. Asi by to bylo stejné, jako když jsem dodělal školu a pak jsem přestal tancovat, tak to jsem se asi rok flákal. Měl jsem ušetřený nějaký penízky, tak jsem nic nedělal, to mě velmi bavilo. Ale jak došly penízky, našel jsem si práci jako skladník, pak jsem v té samé firmě začal prodávat, potom jsem měl na starosti celou prodejnu. Pak mě to přestalo bavit a zase jsem měl příležitost dělat něco jiného. A pak přišly muzikály. Je pravda, že ty muzikály mě teď hodně baví a doufám, že tomu ještě nějakou dobu bude.

Lucko, máš vystudovanou střední průmyslovou obor oděvní. Proč zrovna tahle škola?

L : Protože mě to odjakživa bavilo. Už jako malá holka jsem měla šití jako největšího koníčka. Ráda jsem si šila na panenky a později i na sebe. Pro mě v té pubertě to byla jediná volba.

Co tě nejvíce bavilo šít?

L : Takové ty zdobené věci, jako společenské šaty, nebo svatební šaty. Také jsem vždycky tíhla k divadelním kostýmům.

P : Tak Lucka šije dodnes.

L : Ale už to není moc vidět.

P : Teď právě šila svatební šaty pro kamarádku a moc se jí povedly.

Lucko účinkuješ v pohádce Aladin, jak jsi se k tomu dostala?

L : K tomu jsem se dostala tak. Když jsem působila ve Východočeském divadle v Pardubicích, v tu dobu tam byl ředitelem Gustav Skála. On pak tuhle pohádku v Ústí nad Labem jako hostující režisér a choreograf uvedl. A mě oslovil, abych v ní účinkovala .

A líbí se Ti role princezny?

P : Mně ano.

L : Je to příjemné. Samozřejmě každá ženská by si ráda zahrála princeznu. Je to nádherný mít na sobě krásný kostým a dělat princeznu, ale je to taková kladná role, která nemá moc velký vývoj. Každopádně to byla moje první větší divadelní příležitost.

Jak jste se dozvěděli o muzikálu Cats a možnosti zahrát si v něm?

L : Od koho? Od Oty Baláže, nebo od koho?

P : Já jsem se to dozvěděl od Michala Cermana.

L : Na Excaliburu.

P : Jo, a on řekl, že se nějaký takový projekt plánuje, dal mi číslo na Otu, tomu jsem zavolal, on mi řekl, že je ještě moc brzy a že konkursy budou bůhvíkdy. A pak jsme prostě čekali, až někde objevíme letáky, že se dělají konkursy a přihlásili jsme se a zbytek už znáš.

Viděli jste anglickou, nebo jinou verzi Cats, před svým působením v českých Kočkách?

L : Já jenom to DVD, jinak naživo ne.

P : No, jenom to, co běželo v televizi.

Co bylo pro vás těžší, naučit se texty písní, nebo choreografii?

L : Choreografii.

P : Pro mě bylo nejtěžší dát to dohromady.

L : Sesynchronizovat to dohromady.

P : Jako ani jedno není tak těžké samo o sobě. Ale protože to zpívání bylo jinak nafrázovaný než pohyb a to bylo hodně těžké to sladit.

Jak dobře se dokážete vžít do role kočky?

P : Já nevím. Já to mám prostě tak, že když vylezu na jeviště, tak o tom moc nepřemýšlím. Těžko říct.

L : Mně to asi dělá problémy pořád. Já se inspiruji lidma okolo sebe na jevišti a potom na ně nějak reaguji.

P : To je pravda. Ta atmosféra jeviště tě prostě nutí nějak reagovat bez toho abys o tom přemýšlel.

Je nějaká Kočka, kterou byste si ještě chtěli zahrát?

L : Já nemám žádný další sen, jako že bych toužila po něčem dalším.

P : Já bych měl hrát Mungojerrieho a na to se těším a jsem zvědavý jak to dopadne.

Jak se vám nacvičovalo v Riegerových sadech?

L : Tak já jsem tam nastoupila až po měsíci zkoušení. Vlastně oba dva jsme tam nastoupili až po dovolený. Ale dvakrát příjemný to nebylo. Tam jsou totiž na zemi parkety a bylo to odlišné od toho, co se teď děje v divadle. Museli jsme si zvykat zase na něco nového

P : Bylo to docela dost náročné. Na sále jsme byli od desíti od rána do pěti do večera.

L : Vlastně dva měsíce v tahu.

P : A ten trénink byl postavený tak, že nejdřív jsme měli klasickou, jakoby baletní rozcvičku, pak bylo posilování.

L : Pak ještě step.

P : A pak se teprve dělala choreografie.

L : Takže člověk byl utahaný a měl teprve přijímat nějaké nové informace a to už byl na konci svých sil.

Oba: Bylo to prostě náročné.

Jste rádi, když vás lidé z publika drbou a berou vás jako opravdové kočky?

L : Já to mám hozené trochu jinak. Samozřejmě kontakt s divákem je dobrý, ale musím vystihnout ten správný okamžik, aby to nerušil scénu jako celek. Abych nestrhávala pozornost jenom na sebe, když se na jevišti děje něco, v prvním plánu a co by ten divák neměl opomenout. Potom je to na místě a je to dobrý.

P : Já s tím absolutně souhlasím.

Lucko, jak jsi se dostala k tomu, že budeš hrát Dželínu?

L : Já jsem tam přišla až ve chvíli, když už to bylo rozzkoušené a odcházeli lidi, kteří to vzdávali díky tomu velkému fyzickému napětí, nebo měli pocit, že na to nemají. Takže sháněli další nové lidi a nějakým dalším konkursem mě vzali a teď přemýšleli na co bych se jim hodila. Takže tam došlo k nějakému posunu rolí, protože jsem mohla dělat vyloženě jen Dželínu, kterou už tenkrát měla přislíbenou Kačka Šildová a Martina Ošlejšková. Ale pak jí dali teda mně a oni se posunuli na ty další role, které teď dělají.

Petře, jak jsi se dostal k tomu, že budeš hrát Darmošlapa?

P : Konkursem. Nebylo to tak, že jsem přišel a řekl, já chci hrát Darmošlapa, to jako ne. Prostě jsem dělal konkurs a oni mě takhle obsadili.

Oba dva jste na konci loňské sezóny začali hrát další kočky. Jak jste se k tomu dostali?

L : Náhodou, jako slepý k houslím. Protože se nemohlo představení dát dohromady. Stálé alternace byly zaneprázdněné třeba někde jinde, tak pro jistotu, aby byli další lidé, jsme to začali hrát.

P : U mě to bylo stejné. Mě se zeptali, jestli nechci navýšit procenta a nabídli mi další roli.

Vyměnili byste tyto role za své stálé?

L : Já si myslím, že je to úplně ideální takhle jak to je. Mám obě dvě ráda a mám k nim kladný vztah a jsem ráda, že můžu dělat obě dvě.

P : Já si myslím, že je lepší, když to člověk může střídat. Člověk prostě přijde a pokaždé hraje jinou kočku, tak je to lepší, než když pořád hraje tu samou a je z toho vyhraný. Nemůže do toho pak už dávat tolik nadšení, kolik by chtěl.

Jak se vám dařilo se dostat do charakterů svých nových rolí?

L : Já nevím. To nejlépe posoudí divák.

P : Bral jsem inspiraci z DVD anglické verze a měl jsem nahrané, co kluci hrají. Nějak jsem to poskládal a pak jsem se v tom na sále a před zrcadlem hledal.

Dělalo vám problémy naučit se nové texty a choreografii?

L : Ne.

P : Mně také ne.

L : Protože tam většina textu je společných, akorát se to liší nějakou sólovou písničkou. A už to posloucháme půl roku, takže to …

P : Takže to máš odposlouchané a zažité, takže to žádný problém nebyl.

Líbí se vám více kostým Dželíny a Darmošlapa, nebo Jéminé a Šimbala?

P : Mně se kostým Darmošlapa nelíbí. Myslím, že není dobře vyřešený, obzvlášť u toho kluka.

L : Já to nedokážu posoudit. Já jen vím, který je pro mě pohodlnější, a to je Dželína. Jémina to nemá moc dobře vymyšlený s  materiálem, protože když se v tom člověk zpotí, tak to není moc příjemné. Z toho praktického hlediska mám radši Dželínu.

Máte nějaké výhrady ke svému líčení? Umíte se nalíčit sami?

L : Já se líčím sama a výhrady kolikrát mám, ale už se s tím nedá nic moc dělat.

P :No já nejsem na ty ruční práce moc šikovný, takže hodím nějaký ten základ na držku a pak se nechám dolíčit.

Jak se vám líbí vaše paruky?

L :Mně moc ne.

P : Tak mně se Lucčiny paruky líbí a mé moc ne. Zase upřednostňuji Šimbala. Ta Siamská kočka nebyla moc dobře vyřešená, jak parukou, tak i kostýmem.

Můžete porovnat účinkování v Kočkách s jinými muzikály ve kterých jste hráli?

L : Tak pro mě to byla zatím největší příležitost. Měla jsem sólovou roli a bylo to pro mě nejnáročnější. Jak fyzicky, tak psychicky i délkou zkoušení a kolik času na tom jevišti strávím.

P : Dostal jsem velkou příležitost, což většina produkcí neznámým lidem nenabízí, většina z nich má své hvězdy. Kdežto Kočky jsou tak všestranné, že to je úplně jinak. Ten projekt byl od začátku velice nejistý a člověk nevěděl, co od toho má čekat. Už jen tím, že se řeklo, že nebude londýnská verze, ale česká verze s českou choreografií. Takže ti lidé nevěděli do čeho jdou. A hvězdy víceméně vyčkávaly a nenechávaly se strhnout, takže oni to museli řešit tím způsobem, že dali neznámým lidem velkou příležitost. A myslím si, že pro všechny, co tam hrají to je zkušenost k nezaplacení.

Jak se vám spolupracuje s ostatními?

L : S někým lépe, s někým hůře, samozřejmě. Ale jako celek v pohodě.

P : Já si myslím, že jsme se tam sešli jako dobrá parta.

L : Jsou tam lidé, kteří jsou na jevišti více citliví a více na sebe reagují a jsou lidé, kteří jsou více zaměřeni na sebe.

Jakým způsobem ovlivnily Kočky váš život?

L : Mně ovlivnili úplně maximálně ve všech možných směrech. Když jsme se dozvěděli, že Kočky budou, tak jsem si hrozně moc přála v nich účinkovat. A dostala jsem se tam až na doplňující konkursy, protože ten první pro mě úspěšný nebyl. Tak jsem to obrečela, protože mi to bylo moc líto. A pak jsem byla hrozně moc ráda, že tam můžu být a myslím si, že mě to obohatilo ve všech směrech. A byl to asi takový největší životní zlom.

P : U mě je to naprosto to samé.

Petr a Lucka mě zcela okouzlili. Jejich odpovědi byly naprosto dokonalé a skvěle se navzájem doplňovali. Je až neskutečné, s jakou lehkostí a jistotou jsme hovořili o budoucnosti Koček. Tehdy jsme byli všichni tři zvědaví, jak Petr obstojí jako Mungojerrie a jak to s muzikálem bude dál.

V tuto chvíli už to víme, ale co nám brání nechat se unášet představami, jaké by to bylo, kdyby … ?

Děkuji Petrovi a Lucce za tak vyčerpávající odpovědi a fotografie. Pak také děkuji Dentře za fotografie z jejího archivu.